Ať mi žádný guru, který nemá děti nebo rodinu, nevypráví, že je v zenu. Kdybych cestovala bosá po světě a byla sama, tak jsem na takovém obláčku, že by všichni koukali.
Největší transformace je pro mě mateřství. Než jsem měla Mayu, tak jsem meditovala, praktikovala tantru a myslela jsem si, že jsem v rovnováze. Po porodu ale začal absolutní masakr. Když každý den skládáš myčku (znám i maminky, které tu myčku ani nemají), vaříš, uklízíš, uklízíš hovna a když konečně usneš, tak tě dítě zase vzbudí… Deficit spánku, já jako vysoce citlivý člověk vůbec nedávám. Během mateřství jsem zjistila, že jsem HSP (hypersenzitivní lidi) a že takovým lidem mít děti vůbec nedoporučují.
Narodilo se mi ďábelské dítě. Po kom to asi má? Jenže já už jsem přeci vyklidněná! Tenhle panelákový styl, kdy jsou jen rodiče a dítě sami a nemají podporu prarodičů, je masakr. Díky bohu za instituce jako je skupinka nebo školka. Měla jsem představu, že musím být s dítětem doma do 3 let, jinak jsem špatná máma. Ve chvíli, když jsem to už vůbec nedávala a neměla energii, jsem si dovolila dávat Mayu do skupinky asi ve 2,5 letech. Nakonec jsem zjistila, jak je to úžasné. Ona si hraje s dětmi, má super program a já si mezitím dojdu pracovat, na masáž, do sauny, zacvičit si a v klidu si doma SAMA uklidím a uvařím. Přijdu si pro ní jako veselá a odpočatá máma a užijeme si spolu den.
Jenže to jsem si dovolila až po naší transformační dovolené ve Vietnamu. Vůbec jsem si s Mayou nevěděla rady, tak jsem si koupila nevýchovu. Měla jsem naivní představy, že nebudu na své dítě nikdy řvát, že mu nikdy nepustím u jídla pohádku a že ji nebudu vůbec mlátit. Taky ten výborný program, že všechno zvládnu. Jela jsem s ní sama na 20 dní na dovolenou, to jsem si nasrala do bot. Každý den jsme chodily na Pho sea food, pily coconut a chodily na pláž. Tváří se to jako idylka. Jenže ďábelské dítě mi ukázalo, že nejsem tak v klidu. Večer, když jsem už chtěla spát, tak skákala po posteli, rozsvěcela světlo, házela písek do postele. Samé super věci na kulku do hlavy.
Každý večer jsem poslouchala nevýchovu, snažila se jí integrovat do našeho vztahu, ale vůbec to nefungovalo. Dítě zlobilo čím dál víc. Přes den jsem se jí věnovala, večer poslouchala nevýchovnou a vlastně všechnu svoji energii investovala do ní. Na sebe jsem neměla vůbec čas a to mě zničilo. Myslela jsem, že se z toho poseru. Když už jsem měla sebevražedné myšlenky a myslela jsem, že přidusím i jí, tak jsem si zaplatila terapii u mé úžasné kolegyně, která je samoživitelka, je tak HSP a má taky takhle divokého syna. Při online terapii Vietnam/Praha mi vysvětlila, že na takové dítě nefunguje nevýchova a vysvětlování. Prý musím přitvrdit a že na ní musím zařvat nebo ji plácnout. A tak začaly pořádné hranice. Když mě zlobila, tak jsem začala řvát nebo jí plácla. To jsem koukala, co ze mě všechno leze. Když jsem chtěla mít chvíli klidu, tak jsem jí pustila Krtečka. Díky své úžasné dceři jsem zjistila, že mám potlačený vztek.
Díky bohu za masérky, které mě braly na masáž i s dítětem a během své práce poslouchaly zvuky z Krtečka. Nevýchova není špatná. Spoustu věcí nám funguje, ale až když jsem přitvrdila, tak to mezi námi začalo fungovat. Uf. To jsem s ní musela jet sama do Vietnamu, abych tohle pochopila.
Takže jaké plyne ponaučení? Utěšovala jsem se, že lepší brečet na sluníčku, než v zimě v Praze. Ale to největší ponaučení je, že když jedeš s dítětem sama na dovolenou, tak potřebuješ mít zařízené hlídání! Alespoň na dvě hodiny denně mít čas pro sebe a načerpat sílu.
Hlídání mi ve Vietnamu nakonec našel můj úžasný kamarád Jirka. Našel mi úžasnou česko-vietnamskou rodinu, která mi Mayu pohlídala a já mohla jít v klidu sama na kosmetiku a masáž. Jenže už bylo pozdě, byla jsem už moc unavená. Poprvé jsme se tam šli seznámit, pokecali jsme a zase jsme spolu odešli. Po druhé jsem ji tam už nechala s tím, že se za dvě hodiny vrátím. Ten její zmatený výraz si pamatuji doteď. Odcházela jsem a celé své volno probrečela, že jsem své dítě dala pryč. No a moje skvělá holčička se prý po mém odchodu oklepala a začala jezdit s její novou kamarádkou na kole. První separace máma a dítě většinou víc bolí maminku než samotné dítě. První hlídání jsem si moc neužila. Ale další dny to bylo lepší a lepší. Jeli jsme s Jirkou sami na výlet a taky jsme zapařili s místními a také jsem zpívala karaoke v místním baru. Z dovolené jsem stejně přijela vyřízenější, než jsem byla tady v Praze.
Od té doby je náš vztah o hodně lepší. Nakonec jsem se naučila mít pohodu i s ní. Ona si v klidu hraje a já si napíšu v její přítomnosti článek. Chodíme spolu plavat, do sauny a užíváme si, že se máme. Jo a už spí celou noc, když není nemocná. Nejvíc jsem vděčná za to, že jsem si během mateřské nechala své povolání a mohla se vracet do svého světa.
Dovolit se nechat opečovat i od manžela je také důležité. Loni jsem v zimě s miminem škrábala auto. Letos konečně můj manžel zařídil vysněné auto. Unavená maminka si může hřát zadeček. Lepší brečet v Superbu, než v Kie Picanto. Umět přijmout péči od ostatních je klíčové. Často si myslíme, že musíme zvládat vše sami, ale péče o sebe a sdílení zátěže s blízkými může mít velký vliv na naše duševní zdraví a pohodu.
Když si dovolíme přijmout pomoc, umožníme si více odpočívat a regenerovat.
Nechť jsou všechny maminky šťastné! Pokud jsi na mateřské a nezvládáš, moc ráda tě podpořím skrz mé terapie.
S láskou
Saniré